Pozdravy 2010 ohlédnutí
V pátek odpoledne U Rytíře zahajovali svými pozdravy ocenění studenti Ondřej Bejbl a Eva Eisenhammerová. Druhá jmenovaná přednesla jen malou ukázku své tvorby a vystoupení doplňovala jako zpěvačka s kytarovým doprovodem Tomáše Bubáka. V historizujícím prostředí ve sklepení liberecké radnice zaznívaly její texty velkým příslibem.
Páteční večer byl večerem pražských prozaiků Karla Kuna a Václava Kahudy. Karel Kuna ví, jak se na pódiu chovat. Pozdravit a oslovit diváky, přitom se nerozpovídat, vybrat zábavnější či přímo vtipné ukázky a číst co nejvíce z textů, které diváci pravděpodobně neznají. Určitě jedno z nejlepších čtení nejen letošního ročníku a čtenářský tip do budoucna. Vedle sbírky povídek Cesta do Malšic vychází Kuna jen časopisecky, píše především krátké povídky a črty. Je určitě dobré využít příležitosti nechat se osvěžit či „pozdravit“ jeho pozorováními i stylistikou.
Václav Kahuda četl se sobě vlastní energií a intenzitou. Své vesměs starší texty ironizoval náhlými vstupy, bouřlivě hodnotil i polemizoval sám se sebou po letech. Vytvořil vlastně ojedinělý jevištní tvar. Ponory do textu, náhlá vytržení, prozrazované inspirace a návraty zpět k soustředěnému až hereckému přednesu dospěly postupně až ke Kahudově one man show. Jak později sám řekl, překvapil tím i sám sebe. Došlo na vytí, přemumlávání „nepodstatného textu“, nejrůznější asociace. Očekávání publika byla naplněna a Václav Kahuda byl Libercem srdečně přijat.
Výborným nápadem Marie Bartůškové a Lukáše Tvrdého bylo jejich čtení stylizovat jako jevištní dialog a využít prostoru i nábytku v salonku U Rytíře. Prožitkové, gnómické básně Marie Bartůškové obalil lyrický milostný dopis jejího spoluúčinkujícího. Šlo o případ, kdy autorské čtení pomohlo přijetí textu, i díky hlasu a zjevu autora Lukáše Tvrdého. To bylo sobotní odpoledne.
Sobotní večer naplnila jen a jen poezie. Robert Fajkus i Vít Slíva četli pro potemnělý sál, v úplném klidu, bez vsuvek a komentářů, pozvolna, čistě a jasně. Při takové intenzitě se čtení logicky zkrátí, oba vystihli vhodný čas pro mez vnímatelnosti jejich poezie. Robert Fajkus četl z čerstvé sbírky Prašivina,
Vít Slíva se rozhodl pro průřez celou svoji tvorbou. Fajkusovo čtení zaujalo od první básně. Vydat po čtyřicítce teprve druhou sbírku, s více než desetiletým odstupem od první, zřejmě není na škodu, pokud to jsou verše vyzrálé a intenzivní, jako ve sbírkách Prašivina a Sivý křik.
Náhledy fotografií ze složky 2010